Lidem, kteří mají spoustu peněz, se obvykle závidí. A to přesto, že peníze také nejsou vším, že jsou tu i jiné pomyslné poklady, které si nikdy za peníze nekoupíme. Jenže je zkrátka mnoho záležitostí, jež se vyřeší jedině s využitím peněz nebo jež jsou díky možnosti platit daleko dosažitelnější, a proto se obvykle po penězích touží. A kdo je má, tomu se závidí.
Největší závist se pak zřejmě vyskytuje u lidí, kteří naopak nemají nijak valné finanční zajištění, kteří sotva zvládají alespoň ty nejnutnější výdaje. Což logicky neznamená, že by si snad nezáviděli i ti movitější. Ale když se jeden musí dívat, jak jiní mají to, co si on nemůže dovolit, je to k vzteku.
A tak se navzdory povědomí o tom, že ‚chudoba cti netratí‘, necítí ti chudí z našich řad nijak valně. A když nedostatek financí překročí únosnou mez, není jiné cesty, než si někde zažádat alespoň o půjčku.
Taková půjčka může být dobrá věc, ta může v životě ledacos umožnit či usnadnit. Ale má to i dvě úskalí. Prvním je to, že se taková půjčka musí nakonec zase splatit, a druhým to, že vlastně žadatel nejednou vytouženou půjčku ani nezíská. Obvykle proto, že není takzvaně bonitní, tedy že nedokáže vyhovět požadavkům, jež jsou finančními institucemi na zájemce o půjčky kladeny.
A když tak někdo málo vydělává, má nějaký záznam v registrech dlužníků nebo se potýká s jinými těžkostmi, nejednou zjistí, že nemá na půjčku nárok. A že je na to v těžkých chvílích sám.
Ovšem až tak zlé to přece jenom není, protože je tu pořád ještě přinejmenším hypotéka na družstevní byt Fahd, již mohou získat i ti, kdo jsou zdánlivě ztracení. Pokud zde totiž někdo vlastní nemovitost a může ji dát do zástavy, k potřebným penězům se dostane. A to rychle a za natolik příznivých podmínek, že se to zdá až nereálné. Ale přesto je tomu tak. A to je dobře.